Děštníků je teď všude plno. Míjejí se na chodnících a zastávkách, strkají se v tramvaji a ve frontě u pokladny. Velké, malé, složené i rozložené, mokré, suché, černé, barevné, skládací i ty se zkřivenými drátky.

Děštníky mám moc ráda. Proto je také mojí nejoblíbenější básničkou básnička Když prší od Jiřího Žáčka. Znáte?

Když prší

Když prší,
kvetou paraplíčka.
Když prší voda do ticha,
poslouchej déšť a zavři víčka.
Když prší,
kvetou paraplíčka
a každé někam pospíchá.

Jiří Žáček

Zkouším ji dítko naučit, což vypadá tak, že já ji opakuji stále dokola a nadšeně se u toho usmívám a muž i dítě kroutí hlavou a obrací oči v sloup. Protože: „Paraplíčka, mámo? A voda do ticha? A to je jako co?“

Doprovodná aktivita ale sklízí úspěch, i když opět jinak, než jsem zamýšlela. Měli jsme totiž vybarvovat deštníky. Nakreslila jsem je a některým přidala i nožky v holinkách a pořádně velkou kaluž. Bez kaluží by to přece nebylo ono! Těšila jsem se, jak se moje paraplata střetnou s dětskou fantazií, jak je všechny ty pastelky a fixky, co se stále někde válí, obléknout do pestrobarevně kabátku stejně krásného, jaký teď nosí les, a stejně tak slušivého.

Jenže dítě poslední dobou raději stříhá, vybarvování ho nebere. „Vybarvuj ty, mámo,“ říká a já činím, jak žádá. Aby mi záhy mohl všechnu tu parádu (ne)esteticky rozstříhat 🙂

Šablonu na vystřihování paraplíček si můžete stáhnout níže.